Zoo všemi smysly

O nadačním fondu českého rozhlasu a sbírce Světluška slyšel už asi každý.
A kdo neslyšel, tak jen krátké shrnutí, je to nadační fond, za kterým stojí český rozhlas a dělají každoroční sbírku na pomoc nevidomým a slabozrakým lidem. Peníze z jejich sbírky jdou například na televizní lupy, tablety, ozvučené telefony, různé rekvalifikační kurzy, prostě na vše, co nějak nám nevidomým pomáhá v životě a v uplatnění se na trhu práce a vůbec mezi vidící populací.
Kromě sbírky ovšem nadační fond pořádá i pro nevidomé spoustu různých akcí a jednou z nich bylo zážitkové odpoledne v pražské ZOO.
Ve spolupráci se vzdělávacím centrem ZOO Praha jsme měli možnost poznat ZOO a zvířata v ní žijící doslova všemi smysly.
Pokračovat ve čtení „Zoo všemi smysly“

O cestování na zemi i ve vzduchu.

Od pátečního posledního článku neuběhly ani dva dny a už tu mám další téma. Jedna zaměstnankyně kiwi mi položila dotaz, jak vlastně nevidomí cestují, vlakem, autobusy nebo letadly, jak to pro nevidomé funguje na nádražích, letištích a v letadlech?
Tady tedy přináším pár faktických postřehů, jak to celé je.

Jen pár technikálií na úvod, bavím li se o mobilní aplikaci jako přístupné nebo nepřístupné, je tím myšleno, že daná aplikace je naprogramována tak, aby čtečka voiceover pro nevidomé uživatele iphonu správně četla vše co má a že se nevidomý v aplikaci může orientovat rychle a mít přehled kde co je.

 

Vlaky a autobusy

 

Začneme hezky od toho nejlehčího, cestování ve veřejné dopravě po české republice.
Při cestách v MHD má nevidomý jízdné zadarmo a to platí i pro jeho průvodce, ať už je dvounohý nebo čtyřnohý.
Ve větších městech, kde je více linek tramvají autobusů nebo trolejbusů má nevidomý k dispozici vysílačku, kterou dá při příjezdu dopravního prostředku povel a dopravní prostředek se nahlas ohlásí číslem a jakým směrem jede.
Většinou ale stejně při příjezdu tramvaje už řidič sám otevře dveře z kabinky a hlásí mi „já su dvanáctka do Juliánova, jedete se mnou?“
A pokud jde o mhd a využívání mobilních aplikací, velice krásně v česku funguje aplikace jízdních řádů od seznamu nebo klasický idos, který dokonce umí u stanic ukázat nejbližší odjezdy.

Posuneme se trochu dále, na cestování po republice.
Jde-li o autobusy nebo vlaky, platí tu podobně jako u MHD slevy, s tím, že nevidomý platí 25% jízdného a doprovod, dvounohý nebo čtyřnohý jede zdarma.
Nákup jízdenek je také velice jednoduchý a rychlý, regiojet,flixbus i české dráhymají plně nebo téměř plně přístupné aplikace pro nákup lístků. To téměř platí třeba u regiojetu, kde si sám nevidomý na iphonu nemůže vybrat svoje sedadlo, tady aplikace přístupná není.
V poslední době, kdy se z Brna jezdí po republice ze tří různých nádraží.se mi také osvědčila aplikace blablacar, bývalá spolujízda, kdy se prostě svezu s někým autem. Před měsícem jsem tak jel do Opavy a zpět a bylo to stokrát komfortnější než jezdit někam do Králova pole na vlak.

Pokud jde o cesty do okolních zemí, rakousko německo Maďarsko slovensko polsko všichni naši velcí dopravci tam samozřejmě jezdí také takže nákup lístků probíhá stejně jako počesku s tím rozdílem ale, že pokud chci třeba do Německa využít u ČD doprovod zdarma, musím si lístek koupit zpáteční a přímo na pokladně, v aplikaci ani na eshopu to nelze.

No a jak je to na nádražích? Vzhledem k tomu, že bydlím v Brně tak teď pro mě dost špatné.
Kdo z vidících někdy zažil Brno dolní nádraží v nedělní večerní špičce, dá mi za pravdu, že mezi těmi desítkami kufrů a lidí proplétat se je opravdu nepříjemné.
Ale abych jen nenadával, tak zrovna včera jsem objevil službu asistence českých drah, kdy si při nákupu lístku minimálně 24 hodin dopředu člověk může objednat na nádraží a na přestupech asistenci průvodčích.
Nedávno jsem byl na nádraží ve Vídni a tam jsem si zase všiml, že po celé budově vedou k nástupištím, eskalátorům, výtahům a vchodům do metra vodicí linky, reliéfní drážky v zemi, které člověk nahmatá bílou holí a může se jimi řídit, takže pokud to tam člověk trochu zná, je místní, může se po nádraží s holí pohybovat velice bezpečně a rychle.

To samé mimochodem z českých náměstí platí u Olomouce, Ostravy Svinova a tuším Pardubic, tam vodicí linky na nástupištích a v halách také mají.

Pokud jde o mobilní aplikace v okolních zemích je to různé. poláci mají obdobu našeho idosu, která je v angličtině a je docela přístupná ale bohužel jsou v aplikaci pořád nějaké reklamy.
Nejhezčí mobilní aplikaci mají rakušáci, tam se to jmenuje kvando a funguje i v Salzburgu i ve Vídni a to jak pro nákup lístků tak pro hledání spojů.
A ve velkých městech samozřejmě skoro po celé evropě funguje i vyhledávání tras veřejné dopravy v google mapách.
Pokud já jezdím někam do zahraničí mám tu výhodu, že většinou jezdím s mámou takže já hledám spojení a mamka podle toho pak hledá nástupiště a tramvaje.

letadla

 

a jak je to s letadly a letišti?
Za svůj život už jsemletěl minimálně desetkrát, zpáteční let, tak už jsem nějaké ty poznatky taky nasbíral.
Na většině letišť lze při odbavení zavazadla požádat o asistenci, která vás dovede prakticky až do letadla. My to s máti využili jen na opravdu velkých letišťích, Dubai Londýn, Istanbul.
Dvakrát se nám také stalo že asistent si myslel, že jsem vozíčkář tak dojel pro nás i s invalidním vozíkem.
To co jsem psal u Vídeňského nádraží o vodicích linkách platí u většiny velkých letišť také, linky vedou k eskalátorům, výtahům a podobně.

V letadlech je to různé, podle toho s jakou aerolinkou letíte. Když jsme letěli s wizzairem letušky si nás skoro ani nevšimly, kddyž jsme letěli s turkish airlines, dali mi bezpečnostní brožuru v braillu v turečtině a když jsem jednou v životě letěl s emirates, bezpečnostní prvky u sedadla mi letuška ukázala rovnou sama.
Sám jsem nikdy ještě neletěl, ale myslím si, že kdybych si nahlásil asistenci, odvedli by mě od odbavení až na sedadlo všude.

Kapitolou velikou je nákup letenek.
Letěl jsem už s minimálně pěti aerolinkami a ani jedna nemá přístupnou aplikaci pro ios.
Vyhledat spoj mi třeba u wizzairu ještě šlo, ale zaplatit letenku už mi nešlo nikde a proces samoodbavení třeba u wizzairu jsem dělal metodou pokus omyl, zda když klepnu na tlačítko pokračovat, že to opravdu udělá to co chci.
Tady je uplně jedno s kým letím, jestli to kupuju u wizzairu kiwi nebo emirates, s nevidomými se prostě nepočítá zatím nikde.
Ještě, že většina aplikací aerolinek už podporuje palubní lístky v aplikaci wallet, což je vestavěná aplikace v iphonu, takže když s někým vidícím to odbavení udělám, přetáhnu si palubní lístek tam a aplikace od applu samozřejmě přístupná je.

Ještě na závěr pár řádků k ubytování.
Zkoušel jsem kupovat ubytování přes airbnb i booking a vzhledem k tomu, že airbnb je plně přístupné pro nevidomé, zůstal jsem u něho, tedy z čistě praktického hlediska. A navíc se mi líbí bydlet přímo u lidí člověk místní aspoň lépe pozná.

Pár postřehů z firmy Kiwi

Dnes dopoledne mě napadlo, že bych mohl opět oživit svůj blog a jelikož jsem se zrovna vrátil z dalšího dopoledne ve firmě kiwi, kde jsem měl tři klienty, napadlo mě, že by nebylo špatné sepsat sem pár postřehů, které jsem od června v téhle firmě jako nevidomý externista nasbíral.

 

Jak to celé začalo.

Jednou v květnu dopoledne jsem se nudil tak jsem si vzal notebook a vyhledal si pár kontaktů na pár personálních oddělení ve firmách v Brně. Napsal jsem jim, že masíruji a zda by měli zájem o mé služby.

Z kiwi se ozvali, dali mi kontakt na paní, co u nich měla na starost wellness aktivity a bylo hotovo.

S paní jsem se potkal a od té doby tam tak dvakrát do měsíce docházím, vždy v pátek, střídám se tam ještě s jedním vidícím masérem.

Jak to funguje a další postřehy

Funguje to velice jednoduše. Když jsem šel do kiwi poprvé, tak jsem jel s mámou o něco dříve abych se naučil trasu od autobusu, která je mimochodem velmi jednoduchá.

Ve finále to stejně vždycky dopadne tak, že mě buď přímo v autobusu někdo vezme sebou protože do kiwi taky jde nebo potkám na půli cesty někoho, kdo mi sám nabídne pomoc a vezme mě sebou. A tady první postřeh, dost často se stane, že osoba, co mě potká nemluví česky. Takže místo otázky, potřebujete pomoci? Se spíše ozve: „Do you need any help?“

 

V kiwi to pak funguje velmi jednoduše. Dostal jsem přístup do systému slack, který se v kiwi používá k interní komunikaci. Vytvořili nám tam kanál pro rezervace masáží a já si vždy jednou týdně třeba v úterý večer napíšu termíny na páteční masáže po půl hodinách a zaměstnanci kiwi, kteří tenhle kanál odebírají se na jednotlivé termíny mohou přihlásit.

Výhodou je, že aplikace slack je celosvětově používána v mnoha firmách  a pamatuje i na nevidomé uživatele iphonu.

 

K masírování samotnému a celkově atmosféře a lidem v kiwi:

– Masáže jsou půlhodinové a probíhají úplně klasicky jak jsem za čtyři roky zvyklý. Někoho bolí krční páteř, někoho bedra, někoho nohy. někdo si chce jen na půl hodiny odpočinout od pracovního kolotoče.

Výhodou je, že v kiwi mají přímo vyhrazenou místnost s lehátkem a veškerými proprietami, takže sebou nemusím tahat prostěradla ani ručníky.

 

Lidé v kiwi jsou z devadesáti procent podobného věku jako já. Velmi často jsou to zvídaví a povídaví lidé, které zajímá spousta věcí. Takže hned druhý člověk co ke mě přišel si všiml, že mi na stole leží Iphone a pak přišel klasický kolovrátek: „Jak používáte telefon?“ „ono to umí mluvit?“ „Zkoušel jste na Iphonu aplikaci kiwi?“ Takže opět nastává taková ta situace, o které jsem už pár lidem vykládal, kromě toho, že u masáží lidem pomohu od bolesti zad a dám jim možnost zrelaxovat se, funguje tu nevtíravou formou i osvěta o tom, jak žijí nevidomí lidé a co vše mohou nebo nemohou dělat.

 

No a co mezi masážemi? V kiwi mají v přízemí firemní kantýnu ale té já moc nevyužívám neb si dídlo vozím sebou. Mají tu i kuchyňku se dvěma mikrovlnkami, automatem na vodu a kávu.

Hodně se mi líbí, že ač je automat na kávu dotykový, vždy se najde někdo, kdo mi s ním pomůže. Jen si musí člověk dát pozor a pokud nepochodí s češtinou přepnout na angličtinu. Tenhle jev je vůbec častý v celé firmě, třeba dnes se mi stalo, že jsem vycházel z masérny a opět se ozvalo známé: „Do you need any help?“ já automaticky něco zahlásil a až u výtahů se ukázalo, že dotyčný pomocník byl Slovák.

 

Hodně se mi i líbí, jak rozmanitý personál člověk v kiwi potká. Dnes ke mě přišly slečny z ukrajiny, argentiny a Slovenska.

 

A na závěr úplně jeden zvláštní případ, na který nikdy nezapomenu a který mne velmi potěšil.

Moje úplně první klientka v kiwi byla paní ze Slovenska. Odskočila si na masáž z personálního oddělení, tudíž měla dosti nabitý pracovní rozvrh.

Ale i tak, když jsme s masáží skončili, našla si sama od sebe chvíli a dvakrát se mnou prošla cestu z masérny ke kuchyňce a zpět přičemž mi ještě mezi tím hlásila, které dveře mýjíme, že tohle je WC a tohle šatna.

 Nakonec mi poslala do zprávy heslo na wifi a mile se se mnou rozloučila.

Tenhle zážitek na závěr celkově vystihuje atmosféru v celém kiwi. Ať už dole na recepci, nebo ve výtazích nebo nahoře v pátém patře hodně často se objeví někdo kdo třeba jen jde kolem a automaticky se zeptá, jestli něco potřebuji, kam jdu a zda tam chci dovézt. Všeobecně jsou lidé milí, pohodoví a otevření.

 

Sečteno a podtrženo

V kiwi mě práce baví. Dvakrát do měsíce mám v pátek změnu. Jsem rád, že mohu lidem pomoci nebo jim dám možnost zrelaxovat se. Hodně často tam potkávám přívětivé a zajímavé lidi.  Líbí se mi jejich přístup k nevidomým obecně.

A jediné, co se mi nelíbí ale to s kiwi souvislost nemá žádnou, jsou šílené zácpy na podvečer, když se vracím autobusem do centra, posledně jsme z Kampusu na nádraží jeli skoro hodinu.

Příhoda z pasového oddělení

Vcházím s úsměvem do kabinky, sedám na točící židli a povídám paní hned z kraje: (Dobrý den paní, rád bych si nechal prodloužit pas, jen vás chci upozornit, že vůbec nic nevidím.) Paní spustila proces zařizování pasu a pak to začalo: (Můžete mi otočit hlavu na druhou stranu?) Já povídám: (Můsíte mi prosím říct na kterou, vůbec nic nevidím.) Pak tam bylo pár hlášek stylu, můžete se mi dívat sem do objektivu a podobně.

Vyvrcholilo to tím, že mi paní přistrkuje monitor se slovy: (Vy si tu fotku nechcete zkontrolovat?)

Pak jsme i s máti ověřovali údaje, bydliště a podobně. Paní s podivem na mě: (Vy si to nezkontrolujete? a vypaní jste kdo, jeho opatrovnice?)

Víte, já jsem tolerantní a pochopím, když třeba klient v masérně neví, jak s nevidomým jednat. Ale myslím si, že minimálně úřednice na pasovém oddělení, kde se setkávají s lidmi by měly být proškoleny a poučeny o tom, jak mají jednat, když si příjde pas prodloužit nevidomý, neslyšící, vozíčkář a podobně.

o masírování

Abych tu pořád nepsal jen o počítačích a mobilech, tak mě napadlo, že tu napíšu pár řádek i o tom, jak funguje kurz pro nevidomé maséry a taky pár postřehů z praxe, kterou už provozuji rok a něco, takže už jsem pár zkušeností taky nazbíral.

Jak funguje kurz

Rekvalifikační kurz pro nevidomé maséry se dělá v Praze, na centru Dědina, které mimochodem leží jen jednu zastávku od letiště, trvá jeden semestr, stojí kolem 40000 a je vymyšlený tak, aby bylo možno co nejvíc vyhovět individuálním studijním potřebám zrakově postižených lidí.

V praxi to funguje tak, že všechny učební materiály jsou v elektronické podobě, obyčejný textový dokument ve wordu, který si nevidomý člověk může nechat přečíst počítačem nebo v mém případě telefonem.

Já se třeba učil latinská slovíčka vždycky nejraději cestou ve vlaku, stačí na to iphone, vhodná appka a sluchátka.

Na kurzu se kromě praktických věcí, jak masírovat, učí hlavně spousta teoretických věcí, latina, úvod do psychologie, anatomie s důrazem na svaly a kosti, hygiena, rychloangličtina, informatika a patologie.

Nejvíc důležitá byla latina a anatomie. Kosti a svaly se musel člověk naučit uplně všechny, v latině, z paměti a aby to bylo dokonalé tak ještě popořadě, pokud vám to zní trochu sadisticky, jo opravdu to takové i je.

Velkou výhodou, alespoň pro mě bylo, že všechny kosti a všechny svaly jsme měli možnost si osahat, plastové modely jsou pro nevidomého dokonalá učební pomůcka. Člověk si třeba vzal model kostí ruky, sedl si s tím ke stolu, vedle si otevřel na mobilu latinský seznam kostí ruky a četl od zhora dolů, dokud si ty kosti prostě nezapamatoval, jak říkala naše učitelka, jako telefonní seznam. A u toho si každou tu jednotlivou kost na tom modelu mohl rovnou ohmatat, mě se vždycky pak ten název kosti s tím hmatovým vjemem spojil a to mi pomáhalo asi nejvíc.

Praxi, tedy jak masírovat, se po slepu učí taky jednoduše, učitel prostě nevidomému vezme ruku, provádí nějaký masérský hmat a já ho hmatem sleduju, pak si to vyzkouším sám a když je to špatně, tak mě opraví.

A pak už jen stačí, když člověk masíruje pořád dokola, až už se mu ty postupy zautomatizují a zvládne je. My byli na kurzu čtyři, tak jsme si ty hmaty nejvíc zkoušeli vzájemně na sobě. A pak jsme jezdili do dvou domovů pro seniory na praxe, kde jsme si to zkoušeli na dědečcích a babičkách, jejichž průměrný věk byl 80 až 90 let.

Sečteno a podtrženo, nejvíc těžké je na celém kurzu zvládnout latinu a anatomii. Plus k tomu ještě patologii, aby jsme věděli jaké možné i nemožné nemoci mohou naši klienti mít, že jich je tolik, to jsem opravdu nevěděl.

Prakticky se naučit masírovat je na celém kurzu asi to nejjednodušší, pokud dává člověk pozor, zvládnout se to dá.

Pár postřehů z praxe

Sice jsme se na masérském kurzu naučili, jak masírovat komplet celé tělo, ve finále to ovšem vypadá tak, že 90% klientů má problém se zády a krční páteří.. Druhá nejčastější masáž jsou pak nohy, u toho jsem mimochodem vypozoroval, že většina lidí brzo usne.

Hodně se mě lidi ptají, jak si u masírování hlídám čas, na tohle jsem objevil užitečnou funkci iPhonu, stačí nastavit minutník třeba na 50 minut a vybrat možnost, aby se po doběhnutí odpočtu vypla hudba.

U iPhonu ještě zůstanu, taky se mě dost lidi ptají, jak si řeším rezervace klientů. Když mi někdo zavolá, hned jak se s člověkem domluvím, napíšu si poznámku do kalendáře v iOS. Poslední dobou se lidí vždycky rovnou i ptám, jestli používají kalendář v telefonu a pokud ano, rovnou jim pošlu přes kalendář pozvánku a oni mi ji pak buď potvrdí nebo ne.

I se mě lidi ptají, odkud se mi nejvíc berou klienti. Hodně často přes webovky, ten pán, co mi je dělal je dost dobrý, udělal mi tam pár úprav na optimalizaci pro vyhledávače, takže se dají přes google najít dosti dobře. Pak mám pocit, že taky dobře fungují FB stránky, přes ty už si mě pár lidí taky našlo. Asi nejméně funguje slevomat, v létě jsem měl akci, prodalo se 100 poukazů a z těch mi pak začali chodit snad čtyři stálejší klienti. A nejvíc radosti mám z lidí co dojdou s tím, že se o mě dověděli přes známého nebo někoho, kdo už na masáži byl.

A poslední, na co se mě taky lidi ptají, jestli se líp masírujou páni nebo dámy, no na to odpověď nemám, každý člověk je individualita sama o sobě a je to případ od případu různé

Doufám, že byl tenhle článek pro někoho poučný nebo zajímavý, pokud by byly nějaké další dotazy, pište je do komentářů nebo na FB

Otázky od vidících pro nevidomé

Otázky od vidících pro nevidomé

Kdysi ze začátku jsem tu psal poněkud delší text, ve kterém jsem se pokusil odpovědět na takové ty základní otázky, které nám nevidomým naši vidící kolegové, spolupracovníci či kamarádi kladou pořád dokola.

Od té doby uplynulo už pár let, já se teď nudím doma a tak mě napadlo text trochu přepracovat, jednak jsem se od té doby přesunul od studia k práci a druhak mám taky pár nových nápadů a postřehů.

Tak tady je deset takových těch nejběžnějších otázek, kdyby vás napadlo něco dál, ptejte se v komentářích.

1. Chtěl by si někdy vidět?

Po pravdě na tuhle otázku sám odpověď do dnes neznám. Nevidomý jsem od narození, tak nic jiného neznám, zvykl jsem si. Říká se, že když někdo ztratí zrak v pokročilejším věku, je to pro toho člověka docela šok. No a mě napadá, že obráceně by to bylo asi taky docela mazec, taky by mi dosti dlouho trvalo, než bych si zvykl.

Na odlehčení, s kamarádem jsme se na tohle téma kdysi bavili a shodli jsme se na tom, že když už bychom chtěli vidět tak pořádně, kdyby vymysleli nějaké kyber oko, tak už se vším všudy, infračervené vidění, ultrafialové vidění, vestavěné Google mapy, mimochodem Terminátora 2 jste asi viděli všichni.

2. jak to, že nemáš vodícího psa?

Vodící pes je živý tvor, který vyžaduje péči. Já jsem člověk, který ví, že ve stylu, jakým teď žiju a pracuju nemá u mě pes zatím místo.

Orientaci po městě zvládám s bílou holí docela dobře, když se zamotám, je všude dost lidí, kteří rádi pomůžou a navíc bydlím v malém bytě. A všichni mi taky potvrdí, že plovoucí podlaha se se psími drápky moc ráda nemá

A opět na odlehčení, jedna moje kamarádka měla tenhle dotaz taky, proč, že to nemám psíka. Když jsem jí řekl v podstatě to, co jsem napsal tu, byla chvíli potichu a pak pravila: „Nevadí, dnes ti budu dělat vodící fenečku já.“

3. Jak funguje ten tvůj telefon, to je nějaký zvláštní?

Na téma mobilních telefonů pro nevidomé by se toho dalo napsat tolik, že by to vyšlo na další článek. Ve zkratce tedy, každý telefon se systémem Android, ať už od Samsungu, LG, HTC nebo Sony má v sobě vestavěné funkce zpřístupnění a jednou z těchto funkcí je aplikace Talkback, která převádí veškerý text na dotykovém displeji do hlasové podoby, za pomoci syntetického hlasového výstupu.

Stejnou funkci mají i iPhony, jen tady se to jmenuje Voiceover. Prakticky to pak funguje tak, že mi telefon umí přečíst cokoliv, na co klepnu, přečte maily, SMS, elektronické knihy. A pokud si do telefonu doinstaluju správné aplikace, můžu s ním dělat i vše ostatní, hledat jízdní řády, používat překladač od Googlu, pouštět si videa na youtube

Na odlehčení, iPhony v sobě mají dokonce vestavěný slovník výslovnosti pro emotikony, takže když mi někdo pošle smailík, můžu slyšet např. obličej posílající polibek, šťastný kočičí obličej, smějící se hromada bobků.

A včera jsem dokonce zjistil, že u fotek umí pomocí strojového rozpoznání identifikovat objekty, slyším pak např. obrázek, obsahuje jezevčík, na výšku, ostrá dobře osvětlená fotka.

4. Umíš číst braillovo písmo?

Ano umím, braillovo písmo se učí žáci na speciální škole už v první třídě a tohle se nezapomíná, stejně jako se vidící člověk naučí číst a psát klasický černotisk, taky to pak už nezapomene.

Jedním dechem ale rovnou dodávám, že jsem v braillu naposledy něco četl snad před třemi lety, nějaké testy na univerzitě, je pro mě pohodlnější nosit si knihovnu sebou v telefonu, než se tahat s těžkými bichlemi v batohu.

5. může nevidomý člověk mít nějaký zážitek z filmů?

Může ale je to různé film od filmu. Pokud se ve filmu hodně mluví, má z něj nevidomý člověk docela dobrý zážitek, ale vždycky je samozřejmě lepší, když je u toho i někdo vidící. Například hodně ukecaný je Harry Potter, nebo třeba Hobit, ze seriálů jsou super Hvězdná brána a Hra o trůny.

Horší je to s filmy, které jsou postavené čistě na vizuálu, třeba taková Gravitace, to je naprostá katastrofa.

Pokud umí člověk obstojně anglicky, existují naštěstí stránky, kde se dají sehnat skoro všechny filmy na trhu s audiopopisem pro nevidomé, když se ve filmu nemluví, komentátor popisuje děj, prostředí a postavy. Prakticky to funguje tak, jakmile vyjde film v USA na DVD, zjeví se i jeho komentovaná verze, ehm, jak to je s legálností těchto kopíí nemám absolutně potuchy.

6. jak to je s používáním slova vidět?

Asi tohle bude dosti individuální, ale já s tímhle slovíčkem problém nemám. Mě třeba zní líp, když řeknu, vidím, že máš dnes super náladu. Kdybych řekl třeba, slyším, že máš dnes dobrou náladu, znělo by mi to trochu nepřirozeně.

A co znám lidi ve svém okolí, s nikým, kdo by na tohle slovíčko byl háklivý jsem se zatím nesetkal.

7. Jak můžeš sám cestovat po městě?

Pro spoustu lidí to vypadá dost děsivě, že nevidomý se může sám pohybovat třeba po Brně. No, ve finále to zas tak složité není. Orientaci s bílou holí se člověk učí už na základní škole, mám pocit, že jsme začínali se základy už v první třídě.

Pokud má člověk pár tras, které chodí pravidelně, do práce, do obchodu, na poštu, má možnost se je naučit z paměti s k tomu vyškoleným instruktorem.

Vypadá to tak, že instruktor trasu s nevidomým prochází, po úsecích, klidně pětkrát dokola, dokud se ji člověk nenaučí.

Dělá se to tak, že instruktor s člověkem trasu prochází a říká mu, kudy má jít. Třeba ať jde kolem zdi tak, aby ji měl po levé ruce a až zeď zkončí, aby šel rovně přes přechod a po přejití si holí našel po levé straně zase zeď.

Pokud nemám trasu naučenou, jde třeba o něějakou jednorázovou návštěvu, výlet a tak podobně, lze kombinovat například pěší navigaci v telefonu s tím, že se člověk na cestu prostě doptá, v Brně je na to lidí docela dost.

A na závěr, při používání MHD lze číslo tramvaje nebo autobusu zjistit buď tak, že se opět člověk zeptá, nebo je možnost použít speciální vysílač, který tramvaji pošle rádiový signál a ona spustí z externího reproduktoru hlášení o čísle a směru linky.

8. Jak to mají nevidomí s barvami?

Pokud nevidomý člověk dřív viděl, nebo měl zbytky zraku, je to jednoduché, já například přestal úplně vidět až někdy v čtvrté třídě, takže když se řekne třeba červená, dovedu si tu barvu v hlavě ještě tak nějak představit

Pokud ale někdo nevidí od narození vůbec, už je to horší, ať přemýšlím jak přemýšlím, barvy prostě slovně popsat nelze. Jediný způsob je, dát člověku do ruky třeba banán a říct mu, tohle je žlutý banán. A pak si ten člověk prostě tu žlutou spojí s tím hmatovým vjemem banánu.

Na odlehčení. Na facebooku jela tuhle nedávno jakási ezo diskuze, nějaká paní někde v novinách četla, že nevidomí umí po hmatu rozlišit studené a teplé barvy, že umí poznat drobné nuance a vibrace a energie. No, tak hlásím, že bohužel to tak nefunguje a pokud ano tak nejspíš u jednoho z milionu. Možná to fakt někdo umí, ale všichni nevidomí fakt ne.

9. Jak to máš s muzei, hrady, zámky?

Hodně cestuji, hodně po ruzných městech a tak se pak i hodně lidi ptají, jak to mám s různými památkami a podobně. Na hradech a zámcích v česku mám většinou dobrou zkušenost, většina průvodkyň a průvodců mě nechá, abych si ohmatal vše, co je možné, většinou je to nábytek, krby a tak podobně.

V zahraničí je to různé, některá muzea jsou na nevidomé nachystaná, třeba v britském Toweru mají mini výstavku korunovačních klenotů pro nevidomé, modely ve skutečné velikosti s braillskými popisky.

Fajn jsou také muzea voskových figurýn, už jsem navštívil tři, Vídeň Londýn a Prahu a kromě Prahy nebyl problém nikde.

Na hodně místech mají dokonce v obchůdcích se suvenýry modely daných míst, v akropoli měli vyřezaný model ze dřeva, celý ten kopec se všemi stavbami, podle máti to bylo dost věrné. Prodavači jsou v těhhle obchůdcích dosti vstřícní, v Turecku mi dokonce ty modely pak už pán podával sám a dokonce mi je i popisoval.

10. Když nevidíš, co ostatní smysly?

Říká se, že když člověk o jeden smysl přijde, tak se mu ty ostatní zostří. Tohle já posoudit neumím, nikdy mě nenapadlo to nějak hlouběji zkoumat, spíš jde asi o to, že když nemůžu používat zrak, tak se ty ostatní smysly vytrénují. Já třeba nejsem moc hudební typ, hrát umím, prý tak leda na nervy, hudební sluch moc nemám. Ale znám kamarádku, která uměla po sluchu poznat typ projíždějícího auta a když jsme šli kolem mýchačky tak pravila, že ta mýchačka vydává tón C.

A taky jsem kdesi četl o klukovi, co byl jak netopýr, uměl něco jako echolokaci, podle zvuku poznal, že jde kolem zdi a tak podobně

Na závěr, doufám, že vám tenhle článek přinesl poučení nebo inspiraci. Připomínám, kdyby byly dotazy, můžete komentovat tady na blogu, nebo na FB.

Pokračovat ve čtení „Otázky od vidících pro nevidomé“

Pět užitečných rad, jak bez ostychu jednat s nevidomým.

Pět užitečných rad, jak bez ostychu jednat s nevidomým.

Určitě se vám to už stalo. Jdete po ulici, sluchátka na uších, či mobil v ruce a najednou se proti vám z ničeho nic vyřítí člověk s bílou holí a černými brýlemi, případně vodícím psem k tomu. Cítíte se trapně, červení až za ušima, překotně se začnete omlouvat. A teď si představte, že vám někdo nevidomý druhý den nastoupí do práce, nebo s vámi začne chodit na přednášky ve škole… Dovedu si představit, co se vám honí v hlavě, jak se s takovým člověkem budu bavit? O čem si mám s nevidomým povídat, jak s ním mám jednat? Pokud se vám opravdu tyhle otázky honí hlavou, jste tu správně. V tomto textu vám dám několik jednoduchých tipů, jak přistupovat k nevidomým lidem obecně, ať už to jsouvaši spolužáci, spolupracovníci, nebo jen lidi, které potkáte na ulici.

1. Jak nabídnout pomoc, neurazit či nepoděsit? Nebojte se nevidomého člověka oslovit, udělejte to ale tak, aby hned věděl, proč na něj mluvíte. Názorně to vysvětlím na situaci, která se mi nedávno stala. Minulý týden jsem pospíchal na vlak a právě jsem mířil ke schodům do městského podchodu, když se za mnou ozval dost nahlas a dost vyděšeně jakýsi postarší pán: “Pane! stůjte, tam nemůžete.” Lekl jsem se značně a nebýt toho, že jsem včas zabrzdil, letěl bych po břiše na schody, betonové a tudíž dosti tvrdé. Pán měl sice dobrý úmysl, ale tím, jak to celé podal mi spíše uškodil, ač samozřejmě neúmyslně.

2. O čem se s nevidomým mám proboha bavit? Proč to vůbec řešit, řeknete si. Divili byste se ale, kolik lidí má problém na člověka, co nevidí, vůbec promluvit, třeba jen ze strachu, aby ho neurazili. Bavte se s ním o čem chcete, většina nevidomých hodně čte, spousta z nás má ráda filmy, cestování, jídlo… Vděčným tématem jsou samozřejmě psi a pejsci, není lepšího socializačního prostředku než vodicí pes.

3. Mohu před nevidomým používat slova vidět a uvidět? Závisí to samozřejmě na každém člověku, ale obecně platí ano, můžete. I my nevidomí mezi sebou tahle slova běžně používáme, “Byl jsi se podívat na toho svého nového psíka?”

4. Jak nevidomého oslovím? Pokud chodíte do práce nebo do školy s někým, kdo nevidí, určitě se mu vždy ze začátku představujte. Dosti frustrující je pro nevidomého, když na něj někdo promluví stylem, “Ahoj Pavle, chceš někam odvézt?” Mezi všemi těmi hlasy, které nevidomý přes den slyší může mít hlavně u cizích lidí ze začátku dost zmatek. Lepší je tedy: “Ahoj, tu je Pavlína z psychologie, chtěl by si někam zavézt?”

5. Není hloupé před nevidomým bavit se o barvách? Ne, není My, kdo nevidíme od narození sice barvy neznáme, ale alespoň si je dokážeme spojit s určitými předměty, žluté jablko, oranžový pomeranč. Takže je to něco podobného, jako s tím slovíčkem vidět.

Závěrečná všeobecná rada. Jak jsem již psal v nadpisu, nebojte se, nevidomí, ani jeich pejsci nekoušou. Jsme lidi, jako každý jiný. Někteří optimisté, jiní pesimisté, jsou mezi námi introverti i extroverti. Zahoďte tedy stranou ostych, zkuste si alespoň orientačně vzít tyto rady k srdci a nebojte se ptát ptát a zase ptát.

Pokračovat ve čtení „Pět užitečných rad, jak bez ostychu jednat s nevidomým.“

Mohou Nevidomí Používat Dotyková Zařízení?

Mohou Nevidomí Používat Dotyková Zařízení?

V posledních několika týdnech se mě několik různých lidí ptalo různými způsoby na tu samou otázku, asi nějak takhle: “Sím vás, já to nechápu, jak vy ty dotykový telefony můžete ovládat? To tam máte nějaký to hlasový zadávání, že?” Odpovědí na tuhle, či podobné otázky by mohl býti i následující text.

Pokud chce nevidomý člověk používat dotykový telefon, musí být zařízení vybaveno dvě mi věcmi.

První je tzv. hlasový výstup, který umožňuje převádět text viditelný na obrazovce do mluveného slova. Tento software můžete najít třeba i v navigacích do automobilů, používá jej i asistentka Siri a pokud využíváte pro automobilovou navigaci mapy od Applu, už jste se s ním také setkali.

Druhou věcí, kterou musí telefon mít, aby jej mohl ovládat nevidomý, je tzv. odečítač obrazovky, anglicky screenreader. Zjednodušeně by se dalo říct, že odečítač obrazovky říká hlasovému výstupu, co má přečíst, zda název tlačítka, textovou zprávu či něco jiného. V dotykových zařízeních se systémy Android a iOS jsou již tyto odečítače předinstalovány, ten v Androidu se jmenuje Talkback, ten od Applu zase voiceover.

V dalším textu budu vše popisovat z hlediska uživatele zařízení od Applu, neboť tato jsou mezi nevidomými nejvíce rozšířena.

Telefon s odečítačem pro nevidomé se ovládá jinak, než jak jsou na to zvyklí vidící uživatelé. Dotyková gesta jsou navržena tak, aby se člověk dokázal zorientovat rychle v prostředí systému i v aplikacích. Nalezení určité položky na displeji probíhá dvěma způsoby. Buď člověk položí na displej prst a jede po něm tak dlouho, dokud mu odečítač nepřečte název položky, kterou hledá, třeba tlačítko nová zpráva nebo název aplikace, např. telefon. Pokud si člověk není s tímto způsobem orientace jist, může využít gesto rychlého švihání z levé strany displeje na pravou či naopak. Tímto způsobem prochází položky v okně postupně, švihnutí doprava, o položku vpřed, švihnutí doleva, o položku vzad.

Pokud člověk jedním či druhým způsobem položku na displeji najde, aktivuje ji tak, že zvedne prst a kdekoliv na displeji zařízení dvakrát rychle ťukne. Tím je zamezeno tomu, aby člověk něco náhodně spustil.

Zadávání textu probíhá tak, že člověk opět položí na displej prst a jede po dotykové klávesnici tak dlouho, dokud mu odečítač nepřečte písmeno, které hledá. Jakmile je znak nalezen, je ihned po zvednutí prstu zadán.

pro, proti a ostatní

V předchozím odstavci jsme si tedy popsali, jak zhruba funguje dotykové ovládání telefonů pro nevidomé. To co jsem napsal platí z 90% jak pro Apple tak pro Android, rozdíly tu rozebírat nebudu.

Jak to je ale z té netechnické, uživatelské stránky?

Proč chci dotykový telefon?

Pokud se nevidomý uživatel rozhodne, že chce dotykový telefon a koupí si iphone, má již vše přímo v zařízení. Stačí mu tedy telefon vybalit, zapnout, stisknout třikrát tlačítko home a přístroj na něj začne mluvit.

Odpadá tak nutnost nakupovat drahé odečítače, jako tomu bylo v minulosti na přístrojích od nokie se systémem Symbian, kde se k ceně telefonu muselo ještě přičíst několik tisíc za to, aby uživateli telefon vůbec mluvil.

Ano, mohli bychom namítnout, že iPhony jsou už samy o sobě i tak dost drahé, naštěstí i levnější zařízení se systémem android už fungují výše popsaným způsobem.

Dalším, z mého pohledu důležitým pozitivem je, že pokud nevidomý zvládne dotykové ovládání, může používat prakticky stejné aplikace jako jeho vidící přátelé, vrstevníci a podobně. Může chatovat na facebooku, na skypu, pouštět si internetové televize, rádia, obsluhovat bankovnictví, vyhledávat jízdní řády a mnoho dalšího.

A jsou tu také i aplikace navržené přímo pro nevidomé uživatele. Jako příklad mohu uvést rozpoznávání tištěného textu na papírech či v obrázcích, rozpoznávání barev, rozpoznávání bankovek, detekci světla, spoustu audioher, čtečky eknih navržené pro úplně nevidomé či slabozraké lidi a mnoho dalších.

Celé to zní docela hezky, je tu ale několik ale. Z hlediska uživatelů stále totiž platí, že dost zrakově postižených lidí se dotykových telefonů prostě bojí. Nemohou si zvyknout na to, že když položí na displej prst, necítí pod ním tlačítka.

Nic vůči tomuto postoji nemám, je každého věcí, jak se k problému postaví. Vadí mi jen lidi, co ihned potom, jak jim řeknu, že mám dotykáč vyhlásí, “Jo, tak to nechci, to pro nevidomé není.” aniž by si předem práci s dotykovým zařízením vyzkoušeli.

A také, pokud má člověk dotykový telefon v ruce poprvé, nemůže počítat s tím, že se s ním naučí pracovat za deset minut, mě to například s mým prvním telefonem trvalo dva měsíce, než jsem se s ním naprosto zžil.

Problém, se kterým se také spousta uživatelů dotykových zařízení potýká dost často je psaní na klávesnici. Výše zmíněný způsob zadávání sice docela dobře funguje, ale uznejte sami, že jezdit po displeji a hledat písmeno třeba v autobusu na D1 je umění a to i pro vidící lidi. Naštěstí v poslední době přicházejí alternativy, nejslibnější dvě jsou diktování textu hlasem a zadávání textu na displeji pomocí braillského písma.

Pro vývojáře a zájemce

Vývojáři aplikací musí ale mít ponětí o tom, že jejich aplikace budou chtít třeba používat i nevidomí a navrhovat tedy jejich rozhraní tak, aby bylo pro nevidomého přístupné a přehledné.

Přístupné rozhraní znamená třeba to, že když nevidomý uživatel najde tlačítko pro odeslání nové zprávy, mělo by se mu ozvat “Nová zpráva,” a ne třeba jen tlačítko1.

Setkal jsem se s jedním případem, kdy jsem pánovi psal, zda by mohl upravit rozhraní své aplikace tak, aby ji mohli používat i nevidomí, co pracují s odečítačem voiceover. Ve finále se to sice povedlo, ale jeho první odpověď vypadala asi takto,” Jo, něco jako voiceover jsem tam zahlíd, já myslel, že to tam je ale k ničemu.”

Není to tedy jen o vývojářích, ale i o tom, aby si nevidomí sami uměli říct, tohle nemluví, mohli by jste to prosím udělat tak či tak, aby to bylo použitelnější?

Pokud jste vývojáři mobilních aplikací, či jen lidé, kteří by si chtěli ovládání telefonu s odečítačem vyzkoušet, postupujte následovně. Otevřít nastavení, podmenu obecné, podmenu zpřístupnění, sekce zrak a zapnout funkci voiceover. Nebo, pokud používáte Siri, říct jí jednoduše Turn voiceover on, nebo pro vypnutí off.

Pamatujte ale na to, jak jsem již psal výše, že ovládání telefonu po zapnutí odečítače se bude lišit od toho, na jaké jste zvyklí, viz první část tohoto textu.

Nositelnosti

V poslední době se na trhu objevuje čím dál víc chytrých náramků a hodinek . Ještě do letoška platilo, že tato zařízení pro nevidomé použitelná nejsou. To vše se ale minimálně do konce roku 2015 změní a to zase díky Applu, jejich chytré hodinky Apple watch, které mají v dubnu přijít na trh by v sobě totiž dle zatím neověřených informací měly mít rovněž odečítač Voiceover. Pokud se to potvrdí, mají se nevidomí uživatelé nejspíš opět na co těšit, pro příklad, příchod iPhonu s odečítačem způsobil v přístupnosti dotykových zařízení pro nevidomé doslova revoluci, třeba to Watch dokáží opět.

Ostatní dotyková zařízení

Z předešlého tedy vyplývá, že tablety a telefony lze poslepu ovládat více či méně dobře. Průšvih ovšem je, když je dotykový displej na něčem, co nemá iOS nebo Android. Ano, tu je opravdu problém, spousta spotřebičů, pračky, mikrovlnky, ledničky, ale i bankomaty a různé informační kiosky začíná používat čím dál více dotykové displeje a tato zařízení mluvit opravdu neumějí.

Sečteno a podtrženo

Takže tedy, odpověď na otázku v úvodu zní ano, nevidomí mohou používat dotykové telefony a to za pomoci hlasového výstupu a odečítače. Rozhodně ne tak, jak si myslela ta paní, pomocí hlasového ovládání.

Ne všichni nevidomí ale dotyková zařízení používat chtějí, buď se bojí, jsou konzervativní nebo se prostě ovládání nedokáží naučit.

Pokračovat ve čtení „Mohou Nevidomí Používat Dotyková Zařízení?“

Černotisk a nevidomí

Černotisk a nevidomí

Proč není od věci učit se i černotisk.

Tuhle jsem se tak nostalgicky zamýšlel, jaké to bylo na základní škole, jak se mi tam tenkrát líbilo a nelíbilo a vzpoměl jsem si na to, jak se nás jedna učitelka rozhodla ve volných odpoledních po napsání si domácích úkolů učit, jak vypadá černotisková abeceda.

K čemu se hodí černotisk?

Asi si většina lidí pomyslí, že pro úplně nevidomého je černotisk naprostá zbytečnost a my si to v té páté třídě tenkrát taky mysleli a většina z nás jsme to brali jako bůhví jak otravnou věc.

Když se na to teď dívám zpětně, ta učitelka měla velice dobrý nápad. A proč to? No, ne všude samozřejmě může člověk čekat, že budou mít popisky v braillu. Místo brailských popisků se dost často používají vystouplá velká tiskací písmena a číslice. Hodně často to vídám na výtazích. Braillské popisky tlačítek s číslicemi nejsou, místo nich reliéfní černotiskové číslo patra.

Dále se mi znalost velkých tiskacích písmen hodí u některých památek. Například si pamatuju, že někde v Hodoníně je památník T. G. Masaryka, na kterém je velkými vystouplými písmeny vyryto jeho jméno a letopočet. Nedávno jsem se s tímhle setkal i na modelu tower bridge v Londýně.

Já se přiznám, že jsem měl v tomhle poněkud výhodu, do čtvrté třídy jsem toho ještě dost ukoukal. Ne tedy, že bych viděl na 100% ale na jedno oko jsem ještě na blízko dokázal spoustu věcí rozpoznat a viděl jsem i barvy. A jelikož jsem byl dítě zvídavé a lákaly mě všechny možné i nemožné pestrobarevné billboardy, dost z černotiskových písmen jsem si ještě zapamatoval. Na billboardech jsou ta písmena většinou dosti veliká a z blízka se dá už leccos přečíst. Takže jsem se máti pořád vyptával, co znamená tohle a co znamená tamto. Víc už jsem bohužel nestihl, když jsem v páté třídě i o ty zbytky, co jsem měl přišel. Takže dodnes si pamatuju většinu velkých tiskacích písmen a poznám taky všechny číslice, pokud jsou někde vyryté, nebo reliéfní, vystouplé.

podpis

Samostatnou kapitolou je podpis. Pokud člověk nepracuje s datovými schránkami a podobnými vychytávkami, čas od času prostě nějaký papír podepsat musí. A to, že nevidí na tom nic nemění. Jednou alternativou je, že si člověk pořídí razítko se svým podpisem, jak to tady funguje z hlediska legálnosti, zda se musí někde nějak ověřit, to nevím, sám jej nevlastním.

Druhou alternativou je, naučit se zkrátka podpis z paměti. Já se učil tak, že mi máti nejdřív podpis udělala na papír reliéfně, za pomoci speciální tuhnoucí pasty, co pak vypadá jako guma. A když jsem měl představu, jak mé příjmení vypadá, nezbáývalo, než se učit učit učit… než jsem podpis jakš takš zvládl. Přiznám se, že tohle se naučit byla jedna z nejtěžších věcí.

Když se pak člověk podepisuje, může pro udržení směru podpisu na papíře použít jednoduchovou šablonku s obdelníkovým okénkem, které dá na papír do místa, kde je podpis potřeba. Pokud šablonka není, lze si samozřejmě vypomoci jiinak, já obvykle jako vodící línku používám nějakou plastovou kartu. Když si jdu někam na úřad, jednduš poprosím úředníka, aby mi šablonku nebo ckokoliv jiného přidržel na papíře kde je potřeba a podepíšu se. A největší sranda na tom je, že nikdy nemůžu samozřejmě na 100% vědět, jak moc je ten můj podpis správný, prostě je můj a nikomu to většinou nevadí.

Horší to ale bylo, když jsem si zařizoval účet v Airbank. Tam chtěli podpis na jakýsi Epapír, který měl písmena umět nějak rozpoznat… což se tomu systému v mém případě nepovedlo ani na potřetí.<\/p>

Nakonec se to vyřešilo klasickým podpisem za přítomnosti bankéře, dovedu si ale představit, že ten člověk, co tu elektronickou hračičku obsluhoval byl asi stejně vykolejený jako já.

Gadgety a mobily

Někdy v 90. letech vznikla hračka, která se jmenovala Optacon. Snímač snímal černotiskový tisk na papíře a převáděl jej do reliéfní podoby na zařízení pomocí několikaset vibrujících jehliček, takže člověk písmeno pod prstem cítil. Pro udělání si představy o černotiskových písmenech věc dobrá, do běžného provozu leč nepoužitelná. Jednak to bylo strašně drahé a druhak, číst tak, že vám pod prstem dost hnusně vibrují a brní písmena není nic hezkého. My se na téhle hračce učili v ránci nepovinného předmětu a už po půl hodině toho měl člověk plné zuby… spíš prsty tedy.

Zajímavější věcí je ovšem novinka, kterou představil apple v iOS7 ve vylepšeních odečítače Voiceover. Místo klasického psaní na dotykové qwerty lze nastavit i rukopis.

A pokud člověk černotisk nezná, není nic jednodduššího, než z appstore stáhnout appku Do it write, která vás černotiskovou abecedu na iPhonu naučí. Pro čechy jeden problém, všechny tutorialy a popisy jsou zde v angličtině. Ale jako didaktická pomůcka by to mohlo být myslím si dost zajímavé, aby člověk měl alespoň představu, jak ta písmena vypadají, což se, jak jsem psal na začátku tohoto textu může hodit v mnoha situacích.

Pokračovat ve čtení „Černotisk a nevidomí“

nevidomí a peníze

nevidomí a peníze

 

Pro nevidomé lidi bylo vždy jedním s největších problémů rozpoznávání peněz, hlavně papírových bankovek. Ojediněle se najdou lidé, kteří mají tak dobrý odhad, že bankovky dokáží poznat podle jejich délky, ale takový způsob není rozhodně nejspolehlivější. I zde ale existuje jednoduché řešení.

Rozlišovač

Rozlišovač má na sobě reliéfní značky, podle kterých nevidomý pozná, o jakou bankovku jde. Využito je zde to, že každá bankovka je jinak dlouhá. Když se tedy do rozlišovače zasune určitým způsobem, je tak velmi jednoduché poznat, o jakou bankovku jde. Rozlišovače existují jak pro české bankovky tak pro eura.

Pokrok nezastavíš.

Když asi v roce 2003 přišly do čech první ozvučené telefony pro nevidomé, znamenalo to menší revoluci. Nejen díky tomu, že si nevidomí mohli sami obstarávat své hovory a zprávy, ale také díky velkému množství aplikací, které pro tehdejší telefony se symbianem vznikaly. Některé z nich byly vyvinuty přímo pro nevidomé a jedna či dvě uměly rozpoznávat pomocí fotoaparátu barvy, ale i bankovky, tehdy jen eura a pár dalších měn, mezi kterými ta česká chyběla.

Dnes je symbian mrtvý a do popředí se dostaly telefony s androidem a jablečný iphone. Na obou platformách existuje několik aplikací, které využívají fotoaparát přístroje k rozpoznávání bankovek mnoha různých měn.

Pro android i IOS existuje aplikace Cashreader vyvinutá mimochodem v Brně. Funguje velmi jednoduše, spustí se, vezme se bankovka a ta se přiblíží k zadnímu fotoaparátu telefonu a prakticky okamžitě je přečtena hodnota bankovky. Přesnost je takřka stoprocentní, jen občas, pokud je třeba více tma, udělá aplikace z pětistovky třeba pětitisícovku.

 

Bezpečně a rychle.

Ať už s rozlišovačem bankovek či s mobilním telefonem, vždy platí, dávat si opravdu pozor. Nevidomý, který jede v tramvaji, stojí na ulici či na jiném veřejném místě, rozlišuje a roztřiďuje bankovky riskuje, že bude přinejmenším okraden, přinejhorším k tomu i zmlácen a bůhví co ještě.

Také je dobré vědět, předem, co nakupuji a kolik to zhruba stojí. Já osobně si raději bankovky roztřídím doma nebo na nějakém klidném a v ránci možností bezpečném místě a to dřív než jdu nakupovat, nic dle mého názoru nemůže prodavačku a lidi ve frontě za vámi popudit víc, než nevidomý stojící u pultu a rozlišující svoje peníze.

Samozřejmě uplně nejlepší je platit kartou nebo v mém případě telefonem přes apple pay.

 

A co mince?

U mincí je situace jednodušší, každá z českých mincí je jinak velká a má jiný okraj. Po hmatu se tak dají mince po troše cviku velmi rychle rozlišit. V poslední době navíc nevidomým odpadla jedna starost navíc, když byly zrušeny haléře. Euromince jsou na tom podobně, s jejich rozlišováním žádné zkušenosti zatím ale moc nemám.

jak na výběr hotovosti

A na závěr pár postřehů. Umět si peníze spočítat je sice hezké, ale nejdřív si je člověk taky musí umět odněkud vyzvednout. Některé bankomaty jsou vybaveny zdířkou pro sluchátka a k dispozici je hlasový výstup, bohužel, jak tohle funguje nevím, sám jsem nezkoušel.

Navíc není nic nápadnějšího, než nevidomý, stojící se sluchátky před bankomatem, lidi jsou bezohlední a necitelní a tak by se dost lehko mohlo stát, že vás ihned po výběru za nejbližším rohem někdo okrade, v Brně vím spolehlivě minimálně o dvou případech kdy k tomu došlo.

Já osobně tedy preferuji vybírat si peníze přímo ve své bance, v Airbank jsou ochotní a vždycky mi s obsluhou bankomatu pomohli, ono to ani jinak nejde, když se ty jejich přístroje ovládají dotykově.

A navíc jsem nedávno u Airbank objevil šikovnou funkci, výběr na terminálech sazky, v Brně jich je spousta, potraviny, stánky atd.

>

V mobilní aplikaci si navolím možnost výběr přes terminál, zvolím částku a prodavačce u pultu pak jen řeknu, že chci vybrat přes sazku, nadiktuji jí číselný kód a je hotovo. O úspěšném výběru mě pak také informuje banka přes sms.

Pokračovat ve čtení „nevidomí a peníze“