Černotisk a nevidomí

Černotisk a nevidomí

Proč není od věci učit se i černotisk.

Tuhle jsem se tak nostalgicky zamýšlel, jaké to bylo na základní škole, jak se mi tam tenkrát líbilo a nelíbilo a vzpoměl jsem si na to, jak se nás jedna učitelka rozhodla ve volných odpoledních po napsání si domácích úkolů učit, jak vypadá černotisková abeceda.

K čemu se hodí černotisk?

Asi si většina lidí pomyslí, že pro úplně nevidomého je černotisk naprostá zbytečnost a my si to v té páté třídě tenkrát taky mysleli a většina z nás jsme to brali jako bůhví jak otravnou věc.

Když se na to teď dívám zpětně, ta učitelka měla velice dobrý nápad. A proč to? No, ne všude samozřejmě může člověk čekat, že budou mít popisky v braillu. Místo brailských popisků se dost často používají vystouplá velká tiskací písmena a číslice. Hodně často to vídám na výtazích. Braillské popisky tlačítek s číslicemi nejsou, místo nich reliéfní černotiskové číslo patra.

Dále se mi znalost velkých tiskacích písmen hodí u některých památek. Například si pamatuju, že někde v Hodoníně je památník T. G. Masaryka, na kterém je velkými vystouplými písmeny vyryto jeho jméno a letopočet. Nedávno jsem se s tímhle setkal i na modelu tower bridge v Londýně.

Já se přiznám, že jsem měl v tomhle poněkud výhodu, do čtvrté třídy jsem toho ještě dost ukoukal. Ne tedy, že bych viděl na 100% ale na jedno oko jsem ještě na blízko dokázal spoustu věcí rozpoznat a viděl jsem i barvy. A jelikož jsem byl dítě zvídavé a lákaly mě všechny možné i nemožné pestrobarevné billboardy, dost z černotiskových písmen jsem si ještě zapamatoval. Na billboardech jsou ta písmena většinou dosti veliká a z blízka se dá už leccos přečíst. Takže jsem se máti pořád vyptával, co znamená tohle a co znamená tamto. Víc už jsem bohužel nestihl, když jsem v páté třídě i o ty zbytky, co jsem měl přišel. Takže dodnes si pamatuju většinu velkých tiskacích písmen a poznám taky všechny číslice, pokud jsou někde vyryté, nebo reliéfní, vystouplé.

podpis

Samostatnou kapitolou je podpis. Pokud člověk nepracuje s datovými schránkami a podobnými vychytávkami, čas od času prostě nějaký papír podepsat musí. A to, že nevidí na tom nic nemění. Jednou alternativou je, že si člověk pořídí razítko se svým podpisem, jak to tady funguje z hlediska legálnosti, zda se musí někde nějak ověřit, to nevím, sám jej nevlastním.

Druhou alternativou je, naučit se zkrátka podpis z paměti. Já se učil tak, že mi máti nejdřív podpis udělala na papír reliéfně, za pomoci speciální tuhnoucí pasty, co pak vypadá jako guma. A když jsem měl představu, jak mé příjmení vypadá, nezbáývalo, než se učit učit učit… než jsem podpis jakš takš zvládl. Přiznám se, že tohle se naučit byla jedna z nejtěžších věcí.

Když se pak člověk podepisuje, může pro udržení směru podpisu na papíře použít jednoduchovou šablonku s obdelníkovým okénkem, které dá na papír do místa, kde je podpis potřeba. Pokud šablonka není, lze si samozřejmě vypomoci jiinak, já obvykle jako vodící línku používám nějakou plastovou kartu. Když si jdu někam na úřad, jednduš poprosím úředníka, aby mi šablonku nebo ckokoliv jiného přidržel na papíře kde je potřeba a podepíšu se. A největší sranda na tom je, že nikdy nemůžu samozřejmě na 100% vědět, jak moc je ten můj podpis správný, prostě je můj a nikomu to většinou nevadí.

Horší to ale bylo, když jsem si zařizoval účet v Airbank. Tam chtěli podpis na jakýsi Epapír, který měl písmena umět nějak rozpoznat… což se tomu systému v mém případě nepovedlo ani na potřetí.<\/p>

Nakonec se to vyřešilo klasickým podpisem za přítomnosti bankéře, dovedu si ale představit, že ten člověk, co tu elektronickou hračičku obsluhoval byl asi stejně vykolejený jako já.

Gadgety a mobily

Někdy v 90. letech vznikla hračka, která se jmenovala Optacon. Snímač snímal černotiskový tisk na papíře a převáděl jej do reliéfní podoby na zařízení pomocí několikaset vibrujících jehliček, takže člověk písmeno pod prstem cítil. Pro udělání si představy o černotiskových písmenech věc dobrá, do běžného provozu leč nepoužitelná. Jednak to bylo strašně drahé a druhak, číst tak, že vám pod prstem dost hnusně vibrují a brní písmena není nic hezkého. My se na téhle hračce učili v ránci nepovinného předmětu a už po půl hodině toho měl člověk plné zuby… spíš prsty tedy.

Zajímavější věcí je ovšem novinka, kterou představil apple v iOS7 ve vylepšeních odečítače Voiceover. Místo klasického psaní na dotykové qwerty lze nastavit i rukopis.

A pokud člověk černotisk nezná, není nic jednodduššího, než z appstore stáhnout appku Do it write, která vás černotiskovou abecedu na iPhonu naučí. Pro čechy jeden problém, všechny tutorialy a popisy jsou zde v angličtině. Ale jako didaktická pomůcka by to mohlo být myslím si dost zajímavé, aby člověk měl alespoň představu, jak ta písmena vypadají, což se, jak jsem psal na začátku tohoto textu může hodit v mnoha situacích.

K čemu se hodí černotisk?

Asi si většina lidí pomyslí, že pro úplně nevidomého je černotisk naprostá zbytečnost a my si to v té páté třídě tenkrát taky mysleli a většina z nás jsme to brali jako bůhví jak otravnou věc.

Když se na to teď dívám zpětně, ta učitelka měla velice dobrý nápad. A proč to? No, ne všude samozřejmě může člověk čekat, že budou mít popisky v braillu. Místo brailských popisků se dost často používají vystouplá velká tiskací písmena a číslice. Hodně často to vídám na výtazích. Braillské popisky tlačítek s číslicemi nejsou, místo nich reliéfní černotiskové číslo patra.

Dále se mi znalost velkých tiskacích písmen hodí u některých památek. Například si pamatuju, že někde v Hodoníně je památník T. G. Masaryka, na kterém je velkými vystouplými písmeny vyryto jeho jméno a letopočet. Nedávno jsem se s tímhle setkal i na modelu tower bridge v Londýně.

Já se přiznám, že jsem měl v tomhle poněkud výhodu, do čtvrté třídy jsem toho ještě dost ukoukal. Ne tedy, že bych viděl na 100% ale na jedno oko jsem ještě na blízko dokázal spoustu věcí rozpoznat a viděl jsem i barvy. A jelikož jsem byl dítě zvídavé a lákaly mě všechny možné i nemožné pestrobarevné billboardy, dost z černotiskových písmen jsem si ještě zapamatoval. Na billboardech jsou ta písmena většinou dosti veliká a z blízka se dá už leccos přečíst. Takže jsem se máti pořád vyptával, co znamená tohle a co znamená tamto. Víc už jsem bohužel nestihl, když jsem v páté třídě i o ty zbytky, co jsem měl přišel. Takže dodnes si pamatuju většinu velkých tiskacích písmen a poznám taky všechny číslice, pokud jsou někde vyryté, nebo reliéfní, vystouplé.

podpis

Samostatnou kapitolou je podpis. Pokud člověk nepracuje s datovými schránkami a podobnými vychytávkami, čas od času prostě nějaký papír podepsat musí. A to, že nevidí na tom nic nemění. Jednou alternativou je, že si člověk pořídí razítko se svým podpisem, jak to tady funguje z hlediska legálnosti, zda se musí někde nějak ověřit, to nevím, sám jej nevlastním.

Druhou alternativou je, naučit se zkrátka podpis z paměti. Já se učil tak, že mi máti nejdřív podpis udělala na papír reliéfně, za pomoci speciální tuhnoucí pasty, co pak vypadá jako guma. A když jsem měl představu, jak mé příjmení vypadá, nezbáývalo, než se učit učit učit… než jsem podpis jakš takš zvládl. Přiznám se, že tohle se naučit byla jedna z nejtěžších věcí.

Když se pak člověk podepisuje, může pro udržení směru podpisu na papíře použít jednoduchovou šablonku s obdelníkovým okénkem, které dá na papír do místa, kde je podpis potřeba. Pokud šablonka není, lze si samozřejmě vypomoci jiinak, já obvykle jako vodící línku používám nějakou plastovou kartu. Když si jdu někam na úřad, jednduš poprosím úředníka, aby mi šablonku nebo ckokoliv jiného přidržel na papíře kde je potřeba a podepíšu se. A největší sranda na tom je, že nikdy nemůžu samozřejmě na 100% vědět, jak moc je ten můj podpis správný, prostě je můj a nikomu to většinou nevadí.

Horší to ale bylo, když jsem si zařizoval účet v Airbank. Tam chtěli podpis na jakýsi Epapír, který měl písmena umět nějak rozpoznat… což se tomu systému v mém případě nepovedlo ani na potřetí.<\/p>

Nakonec se to vyřešilo klasickým podpisem za přítomnosti bankéře, dovedu si ale představit, že ten člověk, co tu elektronickou hračičku obsluhoval byl asi stejně vykolejený jako já.

Gadgety a mobily

Někdy v 90. letech vznikla hračka, která se jmenovala Optacon. Snímač snímal černotiskový tisk na papíře a převáděl jej do reliéfní podoby na zařízení pomocí několikaset vibrujících jehliček, takže člověk písmeno pod prstem cítil. Pro udělání si představy o černotiskových písmenech věc dobrá, do běžného provozu leč nepoužitelná. Jednak to bylo strašně drahé a druhak, číst tak, že vám pod prstem dost hnusně vibrují a brní písmena není nic hezkého. My se na téhle hračce učili v ránci nepovinného předmětu a už po půl hodině toho měl člověk plné zuby… spíš prsty tedy.

Zajímavější věcí je ovšem novinka, kterou představil apple v iOS7 ve vylepšeních odečítače Voiceover. Místo klasického psaní na dotykové qwerty lze nastavit i rukopis.

A pokud člověk černotisk nezná, není nic jednodduššího, než z appstore stáhnout appku Do it write, která vás černotiskovou abecedu na iPhonu naučí. Pro čechy jeden problém, všechny tutorialy a popisy jsou zde v angličtině. Ale jako didaktická pomůcka by to mohlo být myslím si dost zajímavé, aby člověk měl alespoň představu, jak ta písmena vypadají, což se, jak jsem psal na začátku tohoto textu může hodit v mnoha situacích.