Zoo všemi smysly

O nadačním fondu českého rozhlasu a sbírce Světluška slyšel už asi každý.
A kdo neslyšel, tak jen krátké shrnutí, je to nadační fond, za kterým stojí český rozhlas a dělají každoroční sbírku na pomoc nevidomým a slabozrakým lidem. Peníze z jejich sbírky jdou například na televizní lupy, tablety, ozvučené telefony, různé rekvalifikační kurzy, prostě na vše, co nějak nám nevidomým pomáhá v životě a v uplatnění se na trhu práce a vůbec mezi vidící populací.
Kromě sbírky ovšem nadační fond pořádá i pro nevidomé spoustu různých akcí a jednou z nich bylo zážitkové odpoledne v pražské ZOO.
Ve spolupráci se vzdělávacím centrem ZOO Praha jsme měli možnost poznat ZOO a zvířata v ní žijící doslova všemi smysly.

Dopoledne jsme se sešli ve vzdělávacím centru ještě se skupinou nevidomých britů a ti nám povídali o tom, jak nevidomí v británii pečují o životní prostředí. Tohle tu popisovat nebudu, nechám to případně na povolanějších osobách.

Pro mě bylo nejvíc zajímavé odpoledne, které bylo rozděleno na dvě části.

První část byla expozice všemi smysly, přímo ve vzdělávacím centru. Bylo pro nás nachystáno zhruba šest stolů a u každého z nich byly různé exponáty, které jsme mohli vnímat hmatem ale třeba i čichem.
Super bylo, že nám člověk ze ZOO prvně nechal věci osahat a pak se zkoušel ptát, jestli poznáme nebo ne, co to vlastně je případně z jakého zvířete, někdy jsme se trefili, někdy ne, obzvlášť u chlupatých kůží spíše ne.
A co vše nám to prošlo pod rukama?
Bylo toho hodně, tak tady jen vypíchnu.
Věděli jste, jak vypadá srolovaná kůže mnohometrové krajty? Já až do včera ne a dost mi to vyrazilo dech, vytanula mi v hlavě scéna z druhého dílu Harryho pottera, kdy děcka vyjeveně koukaj na svlečenou kožku toho hnusohada na konci filmu.
Jak obří je plocha sloního ucha jsem taky nevěděl, zabíralo to půl stolu. Jak těžká a veliká je sloní stehenní kost jsme si taky mohli vyzkoušet a potěžkat.
Byly tam lebky šelem psovitých i kočkovitých, byly tam kožíšky týchž šelem, přičemž velký úspěch měly jak u vidících průvodců tak u nevidomých liška, tygr, rys a kuna.
U čichových zážitků se zdržovat popisem nebudu, neboď dotyčný smysl postrádám.
Nakonec jen zmíním, že nám kromě zvířecích artefaktů byly představeny méně obvyklé věci, různé vystýlky a podestýlky, granule a i třeba to, jak dopadne gumový balón, se kterým si pohrálo malé tygřátko.

Druhá část byla 1,5 H trvající prohlídka pavilónu indonéské džungle speciálně upravená pro nevidomé návštěvníky.
U vstupu jsme dostali krabičku s připojenými špunty do uší do kterých nám po celou prohlídku komentovali celou cestu v tandemu průvodkyně ze zoo a moderátor ČRO Lubomír Smatana.
Pan Smatana popisoval, kde jsme, jak to tam vypadá, co si můžem osahat a u jakých zvířat se nacházíme případně jak ta zvířata vypadají. Slečna ze ZOO ho doplňovala jednak s popisy zvířat ale i s tím, co ta zvířata třeba žerou, kde normálně žijí a jaké jsou jejich zvyky a tak podobně.
Asi nejzajímavější byla sekce s kaloni, obřími netopýri, kterým se také přezdívá „flying fox, létající liška“ létali nám nad hlavami a my mohli slyšet a i cítit, jak nás jen o vlásek míjí ale nikdy díky svým smyslům nenarazí.
Na popis nejpůsobivější byla pak sekce s komodskými draky, obřími ještěry varany, tady se pan Smatana i paní průvodkyně opravdu odvázali mám pocit, že i je samotné ti ještěři velmi fascinovali.
Celé to na mě působilo velmi profesionálně, poutavě a zajímavě.

Co říci na závěr? Zoo jsem už navštívil mnoho. V žádné jsem ale neměl možnost prožít za celou návštěvu tolik, co včera v Praze za jedno, velmi intenzivní odpoledne.
Velmi oceňuji a vážím si jak k nám přistupovali zaměstnanci ZOO během hmatové expozice, nebyl to jen suchý výklad ale snažili se nás i zapojit, o všem uměli povídat srozumitelně a poutavě.
Komentovaná prohlídka pavilonu byla moc hezky nachystaná, těch informací, které se na nás valily bylo hodně a člověk jen prostě stál a se zájmem vše vnímal, zvuky, pachy, ovzduší a do toho komentář.

Děkuji nazávěr hlavně lidem z nadačního fondu, že přišli s takovýmto nevšedním nápadem a rozhodně jsem pro to, aby se něco takového někdy zopakovalo případně udělalo i někde jinde než v ZOO, třeba v nějakém přírodovědném nebo historickém muzeu